na Blog.cz

Tak sleduju, že u článku Nick Jonas a Selena Gomez - nový pár hollwoodu? (mimochodem, je rok starý :D) se neustále množí nové komentáře. Takže vám v tom udělám jasno ;).

Nick Jonas se Selenou Gomez randil zhruba před rokem, ale jejich vztah nevydržel a zbylo POUZE přátelství. Avšak Nick se v lednu 2010 do Seleny zase totálně zbláznil. Složil pro ni písničku Stay a byl z ní totálně hotovej. Oficiálně není potvrzené, že spolu chodí, ale vše nasvědčuje tomu, že ano. Selena nejspíš vzala Nicka na milost, jelikož Nick je teď neuvěřitelně šťastný. Navíc se na internetu objevily fotky z jejich golfového rande a taky procházky v parku, když seděli na lavičce. Takže sice to není potvrzené, ale všechno to Nickovo vyšilování a fotky nasvědčují tomu, že spolu opravdu chodí. Jaký na to máte názor? :)

Ekologie co k tomu říct, nebo spíš napsat? Předpokládám, že většina z nás ví co je to ekologie. Ochrana životního prostředí. Jdeme po ulici a všude vidíme ty nápisy, které hlásají: Chovejme se ekologicky. Jenže proč vlastně? Každý z nás si řekne: "stejně na to všichni kašlou, tak proč já bych se s tím měl otravovat."

Jenže tady jde o každého jedince. K jednomu se přidá druhý, třetí,... a nakonci je z toho pěkné seskupení. Nebojme se býti sami sebou!

Katka málem vyrazila dveře svého pokoje. Celá rozzuřená a ubrečená se vrhla k posteli, kde několik dlouhých minut probrečela. Když se trochu vzpamatovala a byla schopná se zvednout, šla do koupelny. Zastavila se až před zrcadlem. Viděla tam obraz zlomené dívky s hnědými, vlnitými vlasy a pomněnkovitě modrýma očima, které byly přeplněné slzami. Její plné rty se třásly. Byla bledá jako stěna. Samu sebe nepoznávala. Poslední dny jen zářila štěstím, ale teď... byla z ní troska.

Otočila kohoutkem a rázem z něj začal téct proud ledové vody. Zuřivě si drhla obličej, až jí z toho zůstávaly červené fleky. Chtěla se jen probrat a necítit už tu bolest v srdci, která tu zbyla. Nepomohlo to. Cítila se ještě hůř, protože k té vnitřní bolesti se teď přidala ještě fyzická. Sesunula se na zem a nechala vodu téct. Co je jí po nějaké pitomé vodě, když všechno, co ji činilo šťastnou, je pryč.

Vnímala další a další slzy, jak jí stékají po tvářích. Chyběl jí. Bylo to jako by ji někdo rozpůlil a tu druhou polovinu ukryl někam daleko. Ona tu druhou půlku nemohla najít. Strádala po jeho slovech, objetí.

Katka si utřela obličej. Nemůže, on z ní nemůže udělat tohle! Rozhlédla se po koupelně a všimla si svého zeleného zubního kartáčku. V tu chvíli absolutně netušila co dělá, ale nějak to nemohla zastavit. Vzala kartáček do ruky a dala si ho před oči.

"Je konec, chápeš to? Konec všeho!" zakřičela. Připadalo jí, jako by jí kartáček rozuměl. Naslouchal jí a neměl žádné zbytečné kecy.

"On, on to všechno zničil! Říkal, že mě miluje… Lhal! Lhal, protože jinak by se s mnou nerozešel!" plakala. Kartáček se v její ruce třásl a hrozilo, že spadne, ale Katka ho držela pevně sevřený v pěsti. Ještě to však nebylo všechno, pokračovala.

"Všechno byla tak krásné. Nebyla tu žádná chyba. Tak proč? Proč? Říkal, že ke mně už nic necítí, že to vyprchalo, ale jak může láska vyprchat?! Nenávidím ho!" zakřičela a švihla kartáčkem do rohu. Tohle nemělo cenu. Chovala se jako blázen. Blázen šílený nešťastnou láskou.

Vstala a šla do svého pokoje, kde další hodiny brečela. Pořád ho milovala i když jí tímhle příšerně ublížil. Věděla, že už se to nikdy nevrátí, že už nikdy nebudou pár a to bylo to nejhorší, co mohl udělat.

Uběhlo pět dní, ale pro Katku se nic nezměnilo. Neviděla v tom žádný rozdíl. Pořád jen cítila tu tupou bolest, která jí bránila ve všem, co mohla dělat. Začal nový školní rok a ona nastoupila do druhého ročníku gymnázia. Ve škole se už učili, ale ona se nemohla na nic soustředit, všechno jí ho připomínalo. Davida. Davida, který se s ní před pěti dny rozešel. On za tím vším udělal tlustou čáru, ale ona ne. Pořád ho chtěla, pořád ho milovala.

Každý ten den byl stejný: Vstala, nachystala se do školy, odseděla si výuku, šla domů a pak jen brečela nebo se litovala. Celé to ukončila tím, že někdy v brzkých ranních hodinách šla spát. Neučila se, nemohla se na to soustředit. Jedla, ale všechno to jídlo jí připadalo jako by mělo stejnou chuť. Dřív byla tak akční, plná energie. Teď vydržela hodiny sedět a zírat na zeď naproti.

Vzpomněla si na to, jak jí kamarádka říkala, že cigarety uklidňují, že díky nim člověk zapomene aspoň na pár minut na to, kvůli čemu si zapálil. Katka chtěla zapomenout na tu příšernou bolest, která jí propalovala srdce, hlavu a šla až ke konečkům prstů. Chtěla zapomenout na Davida. Na jeho oči. Úsměv. Na ty dvě slova, co jí šeptal do vlasů - "Miluji tě". Při každém záblesku vzpomínek se s ní začala třást zem, dokud se neschoulila do klubíčka. A pak už jen plakala, naříkala.

Proto neváhala ani minutu, vzala peníze a koupila si krabičku cigaret. Chtěla pár minut svobody. Pár minut bez bolavého srdce. Pár minut bez návalů vzteku a pláče.

Doma vyšla jen na balkón a zapálila si jednu cigaretu. Potom druhou, třetí. V tu chvíli jí to bylo absolutně jedno. Celý svět jí byl ukradený. Klidně by si teď stoupla doprostřed vozovky, hlavně aby to už skončilo. Ale na sebevraždu ještě neměla dost odvahy. Fakt byl, že v posledních dnech na ni myslela často, víc než bylo zdravé. Lákalo ji pomyšlení na to, že by pak už nebylo žádné trápení, slzy, smutek, vzpomínky, ale zase se bála toho, co by se stalo, kdyby to nevyšlo.

Někdy okolo půlnoci vypnula televizi, ani nevěděla, na co se to dívala. Nejspíš sport, protože všude na jiných kanálech vysílali nějaké filmy s láskou. Bylo jí jedno jaká to byla láska, jestli nešťastná nebo šťastná, vadil jí jen sebemenší náznak lásky, takže nakonec skončila u překážkového běhu. U rozdávání medailí vítězům to přece jen vypnula, protože nesnesla vidět, jak se tam výherce objímá se svou trenérkou. Vadilo jí to. Vadilo jí to, protože si při tom vzpomněla na to, jak se objímala s Davidem. David byl ale pryč. Všechno bylo pryč.

Katka zase ucítila tu bolest, která k ní začínala přistupovat. Musela tomu zabránit. Nechtěla se tu zase hodiny svíjet v salvách pláče, a proto se sebrala a šla do koupelny. Snažila se na nic nemyslet. Nic si představovala jako šedou mlhu všude okolo. Skrz ni nebylo nic vidět a to proto, že tam to nic bylo.

Stoupla si před zrcadlo. Vypadala hůř než ten den, kdy se s ní David rozešel. Teď už mastné vlasy se jí lepily k hlavě, pod vyhaslýma prázdnýma očima bez jiskřiček, měla šedé kruhy z nevyspaní. Zhubla. Katka vypadala jak smrtka. A tohle z ní udělal on!

Najednou dostala příšernou chuť křičet, vyřvat ze sebe všechnu tu bolest a všechny ty lahvičky tady na poličkách rozmlátit. Krev v ní vřela a ruce musela zatnout v pěst, aby zabránila vybublání toho vzteku na povrch. Nějak to nepomáhalo a Katka začínala syčet. Kvůli tomu popadla svůj zelený zubní kartáček a strčila si ho před oči.

"Nesnáším ho! Ublížil mi! Udělal ze mě tohle!" zařvala Katka na kartáček. Vyhovovalo jí to. Kartáček se před ní neschovával ani neodporoval. To by dělali lidé. Katka mu mohla svěřit všechnu svou bolest a přesto jí připadalo, že jí zubní kartáček naslouchá, jen zbytečně nemluví. Posadila se na zem, opřela se o ledové kachličky a začala povídat.

"Dneska jsem kvůli němu začala kouřit. Říkala jsem, že bych ten hnus nikdy nedala do pusy, ale musela jsem. Byla to krize. Připadalo mi, že se propadám hlouběji a hlouběji a nemůžu popadnout dech, jako kdybych se topila. Pořád jsem ho měla před očima, jeho tvář, slyšela jsem jeho slova, bylo to tak ubíjející! Vždycky se pak musím schoulit do klubíčka a plakat. Mně se po něm tak příšerně stýská! Tu cigaretu jsem si vzala, protože jsem doufala, že aspoň na pár minut zapomenu na tu bolest. Poprvé jsem zakašlala, ale pak už to šlo samo. Cítila jsem, jak se ze mě uvolňuje ten stres, to napětí. Točila se mi hlava, ale už jsem se netrápila, najednou mi bylo jedno, že se s mnou nějaký David rozešel. Jeho chyba. Ale, když jsem skončila a vrátila se do pokoje tak pocit pohody zmizel. Zase jsem tu byla já a bylo mi příšerně. Zase jsem ho všude viděla..." zpovídala se Katka se slzami v očích. Věděla, že se chová jak šílenec, vykládá si s kartáčkem na zuby, ale bylo jí to jedno. O všechny kamarády přišla jenom kvůli tomu, že chtěla být pořád s Davidem. Teď, když se s ní rozešel, tak neměla nic. Neměla se komu vypovídat. Zbyli tu jen rodiče a s těmi se rozhodně vybavovat nechtěla. Nebyl tu nikdo, komu by se mohla svěřit. Leda kartáček na zuby. Ale zase to mělo jisté výhody, aspoň si byla jistá, že to nebude říkat dalším lidem a ti dalším, až by o tom vědělo celé město. Katce připadalo, že ji kartáček pobízí v tom, aby pokračovala.

"Já... vůbec nevím co dělat. Nic mě nebaví a hrozně se mi po něm stýská. Ty to nechápeš, byli jsme spolu dva roky! Dva dlouhý roky a on to najednou všechno skončí. Dva promarněný roky mého života! Jak to, že si neuvědomil dřív, že ke mně nic necítí?! Proč mu to trvalo tak dlouho? To si našel nějakou jinou?!" křičela Katka zase. Cítila horké slzy, jak jí stékají po tvářích a zanechávají tam svou stopu. I když nechtěla, tak si asi začínala uvědomovat, co byl pravý důvod toho, že ji nechal. David byl vždycky hezký. Měl urostlou, vysokou, svalnatou a snědší postavu. Oči měl hnědé jako dvě čokoládky a husté černé řasy. Vlasy měl tmavé, na krátko ostříhané. Byl hezký a věděl to. Téměř každá dívka se za ním otáčela, šílely po něm. Mohl mít jakou chtěl, ale on si vybral Katku. Dva roky spolu byli šťastní, nic jim nescházelo, teda tak to aspoň viděla Katka. Teď jí docházelo, že to bylo asi jinak. Nudil se, nudila ho ona. Chtěl změnu. Chtěl jinou holku. Katka pro něj už nic neznamenala.

Když si to teď přehrávala v hlavě, tak se už neudržela. Pustila kartáček na zem, objala si kolena rukama jako by se chtěla schovat a plakala. Vzlykala, protože pro něj nebyla dost dobrá, protože mu nestačila. Bylo jí mizerně, zase to bylo tady a ona nevěděla, jak to zastavit. Zase si připadala absolutně bezmocná a hloupá.

Po několika minutách, když se Katka uklidnila, ji něco napadlo. Otřela si slzy a začala hledat kartáček. Kam ho jenom odhodila? Byl pod skříňkou. Vytáhla ho a dala si ho před oči.

"Je to DĚVKAŘ!!!" zakřičela jak nejvíc to šlo. Všechen ten vztek, co se v ní hromadil do toho opřela. Chtěla, aby v ní už žádná zloba nebyla, chtěla to ze sebe dostat.

"Doufám, že ho sežerou krysy! Bídák!" křičela dál. Najednou všechen ten smutek přešel ve vztek. Najednou byla ráda, že ji nechal, protože by stejně jednou došli k tomu, že se k sobě nehodí. Možná to tak bylo dokonce lepší. Ona má novou příležitost navázat nová přátelství, nový vztah. Vždyť je to o tom, že když něco skončí, tak něco nového začne, tak proč by zrovna ona měla strádat? Má nové příležitosti, nové možnosti. Najednou se cítila volná. Tak jako nikdy za ty dva roky. Ten pocit se jí líbil. Bolest sice ještě úplně neodešla, pořád jí bolelo srdíčko při pomyšlení na něj, ale bylo to mnohem lepší.

Katka si opláchla obličej, umyla vlasy a šla se najíst. Cítila jaký ohromný má hlad. Nechápala jak to, že si toho nevšimla dřív, ale tušila čím to bylo. Katka byla moc soustředěná na tu bolest, co cítila, vyžívala se v ní, nechtěla na něj zapomenout, ale pořád vzpomínala i když věděla, že jí to ubližuje. Kvůli tomu neměla prostor cítit i něco jiného než prázdnotu v srdci jako by ji rozsekli na dvě půlky. Potom šla spát, byla unavená. Noci co nespala na ni dnes dolehly.

Katka nezapomněla, ale ani se zbytečně netrýznila vzpomínáním. Věděla, že by nebylo fér vymazat ty dva roky ze svých vzpomínek, ale ani by nebylo dobré, na ně neustále myslet a všechno si s ním spojovat. Teď se dokonce dokázala dívat na oblohu a nemyslet na něj. Jeho nejoblíbenější barva byla modrá, obloha byla modrá, a co?

Ve škole si mezi spolužáky našla nové přátele, ale nikdo jí nenahradil jejího nejlepšího kamaráda - zubní kartáček. Mohla se mu se vším svěřit a nepředal to dál, mohla mu naprosto věřit. Možná to bylo šílenství, ale někdy jí připadalo, že jí opravdu naslouchá. Dělila se s ním o všechny své problémy, starosti i radosti. Byl její oporou a nikdy ji nezradil. Díky němu neležela týdny v depresi z toho, že ji David opustil. Díky zubnímu kartáčku to trvalo jen šest dní. Katka neměla jediný důvod k tomu aby byla nešťastná. Vlastně zjistila, že je mnohem šťastnější, než když byla s Davidem. Cítila se tak svobodná! Ale úžasné na tom bylo stejně to, že našla nejlepšího přítele, který se na ni nikdy nezlobil. Byl to její zelený zubní kartáček.

Podle názvu asi víte o co se budev tomto článku jednat. Na naší škole byla literární soutěž a tak jsem si řekla, proč to nezkusit, když píšu a přihlásila se. Pro tuto soutěž jsem napsala povídku Nejlepší přítel - zubní kartáček. Asi necelý měsíc po odevzdání jsem byla i s ostatními soutěžícími pozvána na Hapalku a tam jsme rozebírali různá díla, psali povídku, básničku a taky povídali si o psaní. Nakonec bylo vyhlášení. Získala jsem Čestné uznání (byly první tři místa a pak dvě čestná uznání a pak zůstali neohodnocení). Čestné uznání vlastně znamená nejspíš to, že tapvídkabyla něčím lepší než ty co nevyhrály, ale nebyla tak dokonalá na to, aby se umístila. Musím říct že jsem si mezi těmi všemi lidmi připadala jako největší dement, protože všichni psali opravdu senzačně a to co jsem tam poslala já bylo vážně děsné, že se vůbec divím, že jsem vyhrála to Čestné uznání. každopádně mě to mile překvapilo, protože všichni co tam byli měli vážně talent. (až an mě).

Povídku Vám sem dnes dodám¨;) a sami ohodnoťte jestli je dobrá :)

Díky

Fajn, ok. V psolední době blog dost zanedbávám, ale je toho hodně. Přesto ho rušit nechci, protože tu mám povídky od mého začátku takže můžu sledovat jak sjem se zlepšila. Je tu zde také plno mích myšlenek, takže myslím, že by to byla celkem škoda. Občas sem něco přihodím (cca jednou za měsíc) ale doufám, že se to zlepší:) Každopádně děkuji všem co sem chodíte a jménem celého našeho týmu (Nickotinka, Wet a Floess) Vám děkujeme za Vaše komentáře, návštěvy a vše co jste pro násudělali. Díky :)

Vzala do ruky bílý, hedvábný šátek. Přejela jím po líci a pak do něj zabořila tvář a zhluboka se nadechla. Byl cítit jemným parfémem. Vůně byla velmi jemná, protože za ta léta šátek vyčuchnul. Přesto ji cítila. Ta vůně i ten šátek připoměl Martě její dětství. Vybavila se jí jedna scéna. Byl jasný slunečný, horký, letní den. Obloha bez mráčku. Slunce jasně svítilo a o to víc pálilo. Martě bylo tehdy sedm let. Ráno sotva otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, vyběhla ven v bílé noční košili. Venku bylo tak krásně, to si přece nemohla nechat ujít. Neměla boty, ani ji to nějak netrápilo. Bosá se rozeběhla přes štěrkovou cestu. Malé kamínky s pískem se jí vrývaly do její jemné, dětské kůžičky na nohách. Nebolelo ji to, dávalo jí to pocit, že tu je. Že žije. Líbil se jí ten pocit. Běžela naprosto volně, nespoutaná k rybníku. Už dávno přeběhla štěrkovanou cestu a teď běžela po trávě. Jemný vánek čechral Martě vlasy a ona se smála. Byla tak šťastná. Nahlas se smála a všude kolem sebe mávala hedvábným, bílým šátkem, který držela v ruce. Vnímala jemnou trávu jako pohlazení, připadalo jí, že běží po peřince a ne zemi.

Za pár minut uviděla rybník. Byl už jen kousek. Jeho hladina se nádherně třpytila. Slunce se do ní opíralo a ona tím pádem hrála diamantovým leskem. Okolo rybníku stálo několik stromů, které veškerou tu krásu podtrhávaly šuměním listů. Všechno to bylo tak krásné.

Marta si vzpomínala, že vběhla do toho rybníku až po kolena a rukama začala všude okolo stříkat vodu. Šátek ponořila také do rybníka a vesele s ním mávala. V tu chvíli jí to připadalo tak kouzelné. I teď jí ty vzpomínky připadaly nádherné. Pak se jí, ale rozplynuly přímo před očima. Marta si povzdechla a zastrčila ten hedvábný šátek nabytý zážitky z léta zpátky hluboko do skříně. Teď už to bylo dvacet let zpátky, ale stejně na tu dobu ráda vzpomínala. Tehdy mohla bezstarostně vstát, běžet jen v noční košili přes celou vesnici a skočit do rybníka. Tehdy ji netrápilo co si o ní kdo pomyslí, jestli ji nebudou mít za blázna. Teď by to byla ta první myšlenka co by ji napadla. Jaká škoda, že se naše dětská nevinnost musí zkazit. Možná, že kdyby se všichni lidé nezaobírali tolik sami sebou a tím co si o nich kdo pomyslí, tak by se nám žilo svobodněji, protože bychom se tolik nebáli prosazovat naše názory, myšlenky, skutky. Možná, ale kdo ví jak by to nakonec bylo.